Špagetová dýně

Špagetová dýně (Vegetable Spaghetti) patří k původním druhům, které pocházejí z amerického kontinentu. Její zvláštností je, že se po tepelném zpracování rozpadá na jemná vlákna, které vypadají jako špagety. Tento druh se obecně považuje za jednu z nejchutnějších dýní. Po dozrání je žlutá, nebo žlutozeleně žíhaná. Obvykle je podlouhlá a měří okolo 30 cm. Dobře uskladněná vydrží více než půl roku, některé zdroje uvádějí až rok.

Continue reading




Třetí způsob na houby – kvašení

Když naprší a uschne tak akorát, aby večerní zprávy o houbařských žních zvedly z gauče i největší lenochy, nebývá pár následujících dnů v lese k hnutí, a co Nováci nevysbírají, blbečci rozkopou. Pokud jde navíc měsíc nahoru, uzavíráme sázky, která mluvicí hlava které televize užije první prima větu, že „na houby se dá chodit s kosou“. Takyhoubaři rabují lesy a vytahují se plnými koši hub, které už nemohou na talíři ani vidět.

Continue reading

Co s houbami, které zbyly

 

Nebudou to zřejmě žádné úžasné exempláře, těmi jsme se už vytahovali v práci i v hospodě a jejich fotkami otravovali na sociálních sítích kdekoho. Pak jsme snědli, co jsme mohli, něco usušili, naložili a vykvasili na východní způsob. Z tuhých hub jako je třeba lošák, krásnoporka nebo choroš oříš můžeme udělat houbový prášek. Houby na tenko nakrájíme a dobře usušíme. Sušené je umeleme, nebo utlučeme v hmoždíři. Pokud jsme si pro výraznější aroma nasušili i mladý pestřec, trochu ho na prášek utřeme a s ním i černý pepř, nové koření a sušenou celerovou nať a to zamícháme k rozdrceným houbám.

Continue reading

Dva způsoby na houby

Lesními bohy políbený houbař nám sice řekne, že nejlepší houby jsou čerstvé a proč je nějakým způsobem uchovávat, když rostou celý rok a jde jenom o to je najít a sebrat. Kolik z nás ale je takových a komu se chce hledat oběd pod sněhem? Navíc tihle nadšenci sbírají i houby, které ani moc houby nepřipomínají a často nevoní vůbec nebo voní jinak. Když je houbařsky dobrý rok, je radno si udělat na zimu zásoby. Výsledky lesních žní (v lepším případě), sběru (normálně) či hledání hub (taky se to stává) můžeme mimo jiné usušit nebo naložit do soli.

Continue reading

Dýňománie: opilá dýně, řezy a dýňový dort

Starší generace kroutí hlavou, protože v našich zeměpisných šířkách se dýněmi nanejvýš krmila prasata. Dnes je všechno jinak. Na trhu se objevují již v létě a k mání jsou prakticky celoročně. Největší slávě se těší na podzim. To nám při dlabání dýní z nichž připravujeme strašidelné halloweenské lucerny zůstává spousta dřeně, kterou využijeme v kuchyni. Dýně obsahuje, jako ostatně všechny tykve, spoustu užitečných látek a protože ji lze i překvapivě chutně zpracovat na mnoho způsobů – nechť jsou tedy následující tipy našim příspěvkem k racionálnímu využití dýňové dužiny.

Continue reading

Čas malin zralých a návrat malinovky

Sodovkáři, kteří se tetelili hrůzou, že coca a pepsi cola je svorně zcela převálcují, si mnou ruce. Výroba klasického malinového nápoje s bublinkami zase trhá rekordy a začali ji proto hospodským nabízet i některé pivovary. Na chuť malinovce přicházejí i generace, které už nemají sladký červený voňavý a do nosu trochu štípající nápoj spojený s vesnickou babičkou, prázdninami a zavařováním. Legrační přitom je, že maliny z našich zahrad často proměněných v relaxační prostor s grilem a bazénem skoro zmizely. Sice nevyžadují moc práce, ale nejsou zřejmě pro naše sídla patřičně reprezentativní. Škoda.

Continue reading

Smrdí tu peklo? – Ne, ŠALOTKA a OŠLEJCH!

Jako všechny cibule totiž ošlejch (Allium fistulosum) i šalotka (Allium ascalonicum) ve značné míře obsahují síru. Autor našeho prvního herbáře Matthioli jednotlivé cibule dobře rozlišoval, ale v jejich označení to měl proti nám jinak: „Cibule nachází se v několikerém způsobu,“ píše. „Jedna obecní a hlavatá slove, druhá srostlá a třetí aškalonyka. Cibule bílá není tak kousavá jako červená. Srostlá mívá spolu několik hlaviček srostlých, někdy devět, až do jedenácti, a taková chutnější bývá než jiná. Ta pak, jež slove aškalonyka, jest náš ošlejch.“ A basta.

Continue reading

Krakovský preclík a hostina u Wierzynka

Potkat v Krakově turistické kopie příslušníků polské šlechty není výjimečné.

Města Krakov nebo Vratislav jsou bezmála hned za českými či moravskými pohraničními horami. Proto je jasné, že se jejich historie s tou zdejší často proplétala – v dobrém i ve zlém. Zamíříme do Krakova, který byl dlouhá léta polským hlavním městem a sídlem krále. Tomu odpovídá jeho výstavnost. Atmosféra zdejších hospod i smysl pro humor jsou nám v řadě ohledů blízké. Jaroslava Haška nám tady sice zavřeli pro potulku, ale kde ne?

Continue reading

Smažené a pečené květy černého bezu čili kosmatice

 

 Bílý čas rozkvetlých černých bezů je radostný, protože znamená, že Zmrzlí muži jsou za námi a před námi je léto. Pro děti je to též jeden z nezpochybnitelných signálů pozvolna se přibližujícího konce školního roku. Po bezu už jen přijdou jahody, Den dětí, třešně, vysvědčení a prázdniny. Abychom čekání zkrátili, přímé potomky, vnuky nebo jiné nedospělce na procházce zaměstnáme sběrem bezových květů na laskominu jistě neobvyklou. U trhání (my květy stříháme starými nůžkami) i při přípravě zákusků se dá zažít spousta legrace. Continue reading

O krakovských synagogách a jídle zvaném varnišky

synagoga Kupa

Z písemných pramenů víme o obchodních cestách židovských kupců do dnešního Krakova už v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Hodně jejich souvěrců sem přišlo koncem devátého století po velkém pogromu, který postihl jejich obec v Praze. Kronikář Kosmas píše, že tenkrát byla polovina pražských židů násilně pokřtěna a druhá se odstěhovala do Polska a do Maďarska. Dodnes se v krakovské Kaziměři, kde se židovská čtvrť nacházela, dochovalo sedm synagog. A protože mezi pražským a krakovským židovským městem je mnoho souvislostí, pojďme se s nimi alespoň letmo seznámit.

Continue reading

Rooibos – příběh červeného keře

Tento keř využívali jako první Křováci (jiné zdroje tvrdí, že Masajové), kteří divoce rostoucí větve sklidili a vymlátili dřevěnými palicemi. Vzniklou drť nechali kvasit v hromadách a pak na slunci usušili. Nakonec surovinu vyvařili. O oblíbeném domorodém nápoji máme první písemné zprávy z roku 1772. Nicméně až ruský Žid Benjamin Ginsberg jehož rodina byla dlouhodobě činná v čajovém byznysu (dokonce jim vynesl povýšení do šlechtického stavu) tento produkt roku 1904 dovezl do Evropy.

Continue reading

Vejce sázená, míchaná, ztracená – nebo omeleta?

vejce

Proč kyberprostor internetu zaplevelovat postupy, které každý zná? To jsme si říkali, když nás napadlo umístit sem recept na to, jak uvařit vajíčko. Takovou prkotinu přece zvládne každý! Alespoň jsme postup spojili s veskrze jarním tématem pletení pampeliškových věnečků – ZDE, což už každý nedělal. A lidi na to klikali. Protože je příznivců pampeliškových slavností v poměru k pojídačům vajec ovšem nemnoho, rozšiřujeme nabídku o další jednoduché recepty – ztracená vejce, omeletu, míchanici a volská oka.

Continue reading

Velikonoční dobroty: Co je „hlavička“

Nejen barvená a nebo jinak ozdobená vajíčka: na velikonočním stole by neměla chybět celá řada pokrmů u nás tradičních. Velikonoční nádivka – hlavička, pečivo pojmenované po zrzavém Kristovu učedníkovi a také klasický mazanec. A co když bude koleda opravdu bohatá? Co pak se všemi těmi natvrdo uvařenými vajíčky? Postupně se pokusíme na tyto otázky odpovědět. Začínáme s mírným předstihem, abyste si mohli rozmyslet, jakou letos jarní svátky u vás budou mít chuť a vůni. Je také dobré si patřičné suroviny včas opatřit. Je přinejmenším rozpačitá chvíle, kdy máte ruce po lokty od těsta a zjistíte, že vám doma chybí sůl!

Continue reading

Chléb náš vezdejší (12): velikonoční pecynek a šoldra

Jarní svátky nemusí na stole výlučně symbolizovat  mazanec. Co si takhle dát  pečivo, které není sladké a navíc obsahuje (jak říkal blahé paměti dědeček) i „něco konkrétního“? Máte, povězeno pěkně  po zaolžansku, pecynek nebo šoldru ve špajzce? Jsou to výrobky krajové kuchyně, v které se k pospolitému užitku sešly přinejmenším tři vlivy.

Continue reading

Jak na pečivo a chléb se záparou

chléb-se-záparou

Jedlíci chleba a některých druhů pečiva (ne ale všichni, jsou mezi námi i tradicionalisté) ocení, je-li střída pekárenských výrobků chuťově bohatší. Zvlášť když je to spojené s dalším kvalitativním posunem – prodlouženou trvanlivostí. Chleba pomaleji tvrdne, rohlíky či bulky jsou vláčnější. Jak na to? Celé kouzlo se jmenuje zápara.

Continue reading

Chvála dobře nasoleného bůčku

 

syrovy-bucek-s-kuzi

Štítivé grimasy, jímž mediální zdravovědci zahrnují bůček, jsou liché a dokola omílané výtky ze strany politických dietologů jsou také k smíchu. Netřeba být zrovna odborníkem na obezitu a stačí bez ideologické mlhy před očima navštívit plovárnu, abyste zjistili, že výdobytky „bůčkového socialismu“ jsou s „hamburgerovým kapitalismem“ nejen srovnatelné, ale že v tomto směru zřejmě brzo  doženeme a pak porazíme na hlavu i nejtlustší Ameriku. Jenže: vepřový bok má u nás v současné drahotě pořád cenu vcelku „jedlou“ a navíc: kdy jste naposled viděli extra prorostlý bůček? Prasata co jdou na porážku nestačí  ani pořádné sádlo nabrat. Při pojídání v rozumné míře nám bůček ublížit nejspíš opravdu nemůže.

Continue reading

Recept na domácí dušenou šunku

Domácí dušená šunka právě vytažená z šunkovaruZdá se, že s nápadem solit maso, aby vydrželo, přišli Keltové. Nasolené se vařilo, sušilo nebo udilo. Chutnalo také římským dobyvatelům Galie a tak na svět přišla šunka. I my Češi a Moravané jsme měli chlupaté jazýčky a šunka v nabídce mistrů řeznických proto nechyběla. S vykostěnou prasečí kýtou dělali to, co řezníci jinde, až pak v roce 1857 přišel uzenář Franta Zvěřina na to nechat vepřovou kýtu marinovat nevykostěnou. Pražská šunka od kosti se stala kulinární vyhlášenou značkou. Další pražští mistři uzenáři (jejich příjmení budiž pochválena) byli, jak se lze dočíst, Chmel, Jeřábek, Dlouhý, Malý a Cibulka, v Brně Jebavý, v Hradci Hutla nebo v Pardubicích Sochor. O odbyt neměli nouzi. Úspěšný vinohradský velkouzenář Antonín Chmel koupil na sklonku devatenáctého století zemědělskou usedlost Zvonařka a na jejím místě postavil „první českou akciovou továrnu na šunku“.

Continue reading

Masopustní kynuté zelňáky

Ačkoliv začátek rozverného masopustního období nebývá přesně vymezen, všechno neúprosně směřuje k posledním šesti dnům počínajícím koblihovým čtvrtkem.  Ale ostatky (jak se jim někde také říká) nejsou jen svátky „velkého žrádla“. Patřily sem také tancovačky a průvody s celkem ustáleným programem a maskami. V mikroregionu Hlinsko na Vysočině, kde nebyla kontinuita masopustní tradice nikdy zcela přerušena, se masopustní průvody zasloužily roku 2010 o zápis do seznamu světového kulturního dědictví – nehmotných památek UNESCO.

Continue reading

Tučný čtvrtek a netučné čili pečené koblihy

Tučným, a někde vcelku bez okolků nazývaným Tlustým čtvrtkem vstupuje obžerstvím a kratochvilnými radovánkami nabité masopustní období do mohutného finále. Teď anebo nikdy! Veselme se, radujme se a hřešme jako o život, protože až muzikanti zavřou basu do skříně, nastane Velký půst. Ačkoliv o Tučném čtvrtku se nám podle tradice má lesknout huba omastkem, abychom nejen na půst, ale na celý rok nabrali sílu, nabízíme dnes koblihy i těm, které zdravotní problémy odsoudily k dobrovolné či nutné střídmosti – čili koblihy pečené.

Continue reading

Pojďte s námi na zabíjačku

zabíjačkaVěci znalý nad následujícími řádky nejspíš užasne, jak málo lze na spoře vymezeném místě říct k tématu do barev, chutí a vůní (nemluvě již o vjemech sluchových či haptických) tak nesmírnému, jakým je zabíjačka. A tomu, kdo neví, jen marně potečou sliny, pročež buď proklet úděl polykačů naprázdno. Lidé vždy zabíjení zvířat spojovali s bohy a z vraždy ve jménu vlastního žaludku se snažili vyvinit krvavou obětí – proto zvěř lovná, pernatá i ta dobytčata končily v chrámových kuchyních. Některá zvířata se rituálně porážela až tam a ani boží sluhové tak nepřišli zkrátka. Dost možná v řadách vysvěcených hrdlořezů nejrůznějších vyznání (neboť většinou se porážka odehrávala právě vykrvením po podříznutí hrdla), vzniklo i  řeznické řemeslo.

Continue reading