Čeští lvi v polské Vratislavi

radniceŽaludská sedma obecně není zrovna nejpříznivější kartou. V tomto případě výjimka potvrzuje pravidlo. Na mariášové kartě (Piatnik je tiskl v letech 1920 – 1931) je totiž vyobrazena jedna z nejkrásnějších evropských středověkých radnic. Na ostrovech a říčních nánosech mezi meandrujícím tokem Odry a jejimi četnými přítoky totiž vzniklo město Vratislav. V starých mapách ho najdeme jako Breslau, na současných jako polskou Wroclaw. Jednou ze součástí městského znaku je český dvouocasý lev. Ve městě se s ním setkáte nejen na radnici. Protože zajímavá a pěkná Vratislav leží poměrně blízko naší hranice, stojí nepochybně za návštěvu.

Continue reading




Na Tumský ostrov ve Vratislavi

Vratislav

Kutálí se knedlík krajinou, polními cestami se kutálí, po břehu Odry skáče, od shluku chýší ze vsi Dubí k pyšně do nebe namířeným věžím a cihlovým štítům kostelů na mnišském ostrově se kutálí, koulí se knedlík k Vratislavi a honí ho Konrád. Čí Konrád a jaká Vratislav? A co za knedlík? – Záhada. Ale jen pro toho, kdo nectí kouzlo starých příběhů. S městem, které má jako součást znaku českého dvouocasého lva, Vratislavi (polsky Wroclaw a německy Breslau), je jich spojená spousta.

Continue reading

Krakovský preclík a hostina u Wierzynka

Potkat v Krakově turistické kopie příslušníků polské šlechty není výjimečné.

Města Krakov nebo Vratislav jsou bezmála hned za českými či moravskými pohraničními horami. Proto je jasné, že se jejich historie s tou zdejší často proplétala – v dobrém i ve zlém. Zamíříme do Krakova, který byl dlouhá léta polským hlavním městem a sídlem krále. Tomu odpovídá jeho výstavnost. Atmosféra zdejších hospod i smysl pro humor jsou nám v řadě ohledů blízké. Jaroslava Haška nám tady sice zavřeli pro potulku, ale kde ne?

Continue reading

O krakovských synagogách a jídle zvaném varnišky

synagoga Kupa

Z písemných pramenů víme o obchodních cestách židovských kupců do dnešního Krakova už v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Hodně jejich souvěrců sem přišlo koncem devátého století po velkém pogromu, který postihl jejich obec v Praze. Kronikář Kosmas píše, že tenkrát byla polovina pražských židů násilně pokřtěna a druhá se odstěhovala do Polska a do Maďarska. Dodnes se v krakovské Kaziměři, kde se židovská čtvrť nacházela, dochovalo sedm synagog. A protože mezi pražským a krakovským židovským městem je mnoho souvislostí, pojďme se s nimi alespoň letmo seznámit.

Continue reading

Do krakovského židovského města a na blincesy

Mezi-rázovitými-domy-na-Široké-se-tísní-vchod-do-malé-synagogyUčí se už v české i polské základní škole, že tím, kdo první písemně zaznamenal jména dvou důležitých měst ve střední Evropě – Prahy (Fraga) a Krakova (Karakoro) – byl židovský kupec, lékař a chalifův vyslanec k císařskému dvoru známý jako Ibráhím ibn Jákub. Krakov ležel na levantské obchodní stezce z Norimberka přes Prahu, Vratislav a Krakov do Lvova a dál do benátských kolonií na pobřeží Černého moře. Ibrahímovi soukmenovci měli monopol na obchod se solí, olovem, mědí, suknem a pivem. Města, kde se usadili nebo v nichž zřídili obchodní stanice (faktorie), z obchodu samozřejmě bohatla.

Continue reading

Na temné stopě

Jsou lidé, kteří jezdí za sportem a koupáním, jiní obdivují přírodní útvary, stará města, do hledáčku loví zvířata či napichují vážky, a jsou i sběratelé adrenalinových zážitků a dobrodružství. Většinou chceme od všeho něco. A jako existují milovníci horrorů a nepochopitelného, zvláštní druh turistů magicky přitahuje doba hnědého moru. Poutníci po koncentrácích, bunkrech, bojištích a hřbitovech s mrazením v zádech (které může být dokonce příjemné, když nic nehrozí) prolézají hromady betonu, z něhož trčí železné pruty.

Continue reading

Zima u Mazurských jezer

Bývalo zvykem v zimě sedět za pecí, ale ty časy jsou pryč a toho, kdo má jako hobby cestování, doma nic neudrží: zimomořivec mizernému počasí vzdoruje jako čáp odletem do teplých krajin a milovníci lyží brázdí alpské sjezdovky. Jeden tráví Vánoce na chalupě a druhý Silvestra v Paříži. K polským Mazurským jezerům je to od nás světa lán s tu i tam nevypočitatelnými řidiči na silnicích, nicméně oblast usilující o zisk titulu přírodní div světa za návštěvu stojí i v zimě. Určitě to platí, když hlavu můžete složit a dobře se najíst v domě, který má osobitý charakter a jímž vládnou lidé vytvářející zde neopakovatelně přátelskou atmosféru. 

Continue reading

Katastrofa parníku Eastland

Převrácené plavidlo prý připomínalo odpočívající velrybu

Průmyslové Chicago přitahovalo jako magnet spoustu lidí. Velké množství jich přišlo ze střední Evropy. Tragédie lodi Eastland připravila o život i 220 Čechů a stala se tedy historicky největší ranou naši krajanské komunitě. Přesto o ní víme málo. Odehrála se 24. července 1915, tři roky po potopení legendárního Titanicu, v přístavišti na Chicago River.

Continue reading

Sopot nebo Sopoty?

Obojí je správně, protože český název baltických mořských lázní je skutečně Sopoty a tak jsme i léta vnímali dějiště ve zdejší Lesní opeře probíhajícího festival populárních písní. Jednotné číslo Sopot nás pak přivítá na polské mapě, ukazateli na silnici a jako název města na nádraží příměstské rychlodráhy spojující fascinující Trojměstí Gdaňsk-Sopoty-Gdyně. Kdo se ovšem rád přehrabuje v starých mapách nebo nostalgických pohlednicích, najde toto letovisko nejčastěji pod německým názvem Zoppot.

Continue reading

Vzducholodě nesou smrt

na palubě vzducholodiLidi, zvyklé na to, že je z nebe může něčím trefit tak nanejvýš kroužící holub nebo vrabec, zachvátila panika. Z důstojně se nebeskými párami šinoucími aparáty – před válkou vždy vítanými s radostným úžasem, povykem a máváním – na ně najednou padaly bomby.Z otevřené paluby ve výšce přes kilometr se do čehokoliv  přitom dalo cíleně trefit spíš náhodou. Psychologický dopad bombardování byl ale drtivý. Vzducholodě přezdívané lidmi létající doutníky případně létající okurky, přestaly být –  jako ostatně cokoliv, co kdy vzali vojáci do rukou –  podivuhodné a romantické kratochvilné hračky.

Continue reading

Co mělo Česko s ponorkovou válkou

Na dohled hlavního nádraží v Gdaňsku se tyčí tři kříže s kotvami. Nepřehlédnete je, měří přes čtyřicet metrů a váží sto čtyřicet tun. Připomínají oběti stávky v gdaňských a gdyňských loděnicích v prosinci roku 1970. K patě pomníku skládají věnce všechny oficiální delegace. Kříže tu tedy jsou, ale charakteristický pohyb obrovských jeřábových ramen a hluk nýtovaných a svařovaných ocelových plechů z loděnice zmizely. Od konce druhé světové války, kdy loděnice převzalo Polsko, ze zdejších doků vyplulo víc než tisíc plně vystrojených lodí, třicet každý rok, ve třech směnách zde pracovalo osmnáct tisíc pracovníků. Dnes se tu honí vítr. Continue reading

Výlet do Mazur

Říká se jí Krajina velkých jezer a rybáři tu žili už před patnácti tisíci lety. Sami si prý říkali „Lidé, žijící nad vodou“, a svou zem nazývali Witland. O těchto pohanských kmenech Prusů, Litevců, Lotyšů, Livů, Žmudínů, Kurů a Estů, souborně baltských národech, se ale v kronikách už od desátého století hovoří jako o Prusech. Křesťanství sem v křížových výpravách na mečích přinesli počátkem třináctého věku němečtí řádoví bratři jež sem pozval polský kníže Konrád Mazoviecký. S křižáky území kolonizovali i pobožní rytíři z Čech i zemí západní Evropy. Místní se začali míchat s příchozími a tak to šlo po staletí – třeba po morové epidemii z počátku osmnáctého století, která skosila třetinu zdejších obyvatel, přišli další kolonisté až ze Švýcar, Francie, Skotska i královského Polska.

Continue reading

GGG čili Gdaňskem Güntera Grasse

Při putování po stopách hrdinů Grassových knih se můžeme opírat u přesnou topografii míst jejich dějů. A to nejen v „gdaňské trilogii“ (Plechový bubínek, Kočka a myš a Psí roky), ale i v dalších dílech. Jeho postavy stárnou s autorem a vzájemně knihami prolínají. Třeba dívka Tulla zmíněná letmo v Kočce a myši je významnou postavou Psích roků a její vnuk hrdinou románů Jako rak, který vypráví její syn. Vůdce chuligánské tlupy Válečů z Bubínku se o pár desítek let později představuje jako středoškolský profesor v Lokálním umrtvení a s téměř šedesátiletým filmovým producentem trpaslíkem Oskarem (“naším milým panem Matzerathem”) se setkáme v Potkance. Někdy se ale povědomá jména jen mihnou, jindy zachytíme letmou zmínku o příběhu z jiné knihy, jakoby se nás Grass snažil nachytat, zda jsme byli pozornými čtenáři.

Continue reading

Pražským Podolím s knížkou tak akorát do kapsy

Písničky mají tu vlastnost, že musejí uvíznout v uchu a zůstat tam. Odvěký spor básně a pravdy je posílen o rým a ještě přízvučné a nepřízvučné slabiky. Takže se někdy skrze píseň dozvídáme neskutečné věci a svět v nich je jiný, než je. Kupříkladu o pražském Podolí bychom mohli získat dojem, že se tu chlastá a škarpy jsou plné zabitých falešných hráčů. Leč neupilo se zde víc líných skautů (Olympic), než jinde. Otevřené příkopy natož stoky (Ivan Hlas) zde též třeba hledat s lupou – snad nahoře na kopci u rasovny, která tam už není (což jistě ví i Marie K). Přesto nám s texty spojené melodie dost možná budou znít v hlavě, až se Podolím s knížkou Václava Proška budeme toulat. A nebudeme se zlobit, že všechno je jinak.

Continue reading

Klášter v Suprašlu a prorok Ilja z nedaleka

Obchodníci nabízejí superslevy, politici superdebaty a v bedně nás otravují soutěže průměru, z nichž má vyrůst nová superstar. Výkřik „To je super (případně “suprový”)“ zaslechneme několikrát denně. Ale co je vlastně super? To je relativní. Na jednom místě v krajině polského Podlesí se vzájemně opilují květy různých národnosti, kultur a náboženství a pak plodí mimo užitečné věci i proroky. Městečko jež dnes navštívíme se přímo Suprašl jmenuje. A prorok Ilja z nedalekých lesů se zase občansky jmenoval Eliasz Klimowicz.

Continue reading

Carskou silnicí přes blata

Mělo neúprosnou vojenskou logiku spojit pohraniční pevnosti carského impéria silnicí, po které by se daly tvrze zásobovat a jimiž by v případě potřeby přimašírovaly posily. Strategická silnice měla spojit hraniční pevnosti v Grodně, Osowci a Lomži. Na mapě to vypadá, že v generálním štábu (nebo snad car osobně) na mapu přiložili pravítko a z bodu do bodu vedli čáru. Tak vznikla na dnešním území Biebrzanského národního parku rovná silnice překračující po nasypané hrázi  bažinu. Nápad vznikl nejspíš za cara Alexandra III., skoro dvoumetrového medvěda s plnovousem a duší vojáka, který měl pro západní hranice své říše slabost. V nedaleké Bialowieži si dokonce nechal vystavět palác.

Continue reading

Hraniční tvrz Osowiec

Pokud se necháme unášet přežívajícím vnímání carského Ruska jako zaostalého státu a příslovečného obra na hliněných nohách, pocítíme tváří v tvář některým památkám jeho pevnostního stavitelství přinejmenším zmatek. Vojenská věda zde byla na vysoké úrovni. Jeho agresivní sílu potvrzují mapy z konce devatenáctého století – „naše“ Rakousko-Uhersko s Ruskem hraničilo hned za Krakovem. Rozpínavost carského imperia konkurovala té německé, respektive pruské. Na dnešním území Polska asi padesát kilometrů od Bialystoku je krásnou ukázkou z konce éry fortových pevností (kdy systém vnějších fortů obklopuje jádro tvrze s citadelou) tvrz Osowiec na území Biebrzanského národního parku.

Continue reading

Čas jedlých kaštanů

Ať už jedlé kaštany do našich zeměpisných délek a šířek přinesl kdokoliv, provedl věc záslužnou. Původně jedlý kaštan čili kaštanovník setý rostl v Malé Asii, v Černomoří a snad i na Kavkaze, odkud ho Římané rozšířili na celé území svého imperia. Ze západního Turecka pronikl do Středomoří. A kde se vzali mohutné kaštanovníky v Británii a Irsku? Za to nejspíš mohou mniši. Dnes v Evropě roste až do podhůří Alp. U nás se prý nejprve objevil na Moravě a to hraje do karet teoriím o římských legionářích i o tureckých válečnících. Poprvé o jejich cíleném pěstování u nás píše Balbín roku 1679 – jedlé kaštany zaznamenává u Chomutova a Klatov.

Continue reading

Mikolajki mezi mazurskými jezery

Kouzlu stovek plachetnic pomalu připlouvajících a odplouvajících z přístavu, stejně jako lenivému životnímu tempu korza se spoustou krámků, kavárniček a restaurací, člověk lehko propadne. Stane se lehko součástí jezerní krajiny věčně zrcadlící v mihotavém zrcadle jen míjení mraků. Čas mu plyne zvolna – pokud ovšem není zrovna jachtařem a nečeká na dobrý vítr do plachet.

Continue reading

Na Westerplatte

O nejsevernější výběžek gdaňského přístavu se zřejmě dobře válčí. První se zde roku 1734 v době obležení města nějaký čas bránily francouzské posily, které se poté, co král Stanislav Leszczyński v převleku za sedláka utekl před Rusy do Královce, z písčiny stáhly. Nejvýrazněji se Westerplatte do historie zapsalo sedmidenní hrdinnou polskou obranou poloostrova před Němci na počátku druhé světové války. Pak byl odsud po třídenním odporu naopak na konci války evakuován oddíl německé pěchoty před dotírajícími jednotkami sovětské 76. gardové divize.

Continue reading