Barevný déšť čili Vistárie, štědřenec a akát

Dnes si představíme trojnásobný deštíček přepůvabných květů v bohatých hroznech. Budou to popínavka, keř a strom vzájemně spřízněné, totiž soukmenovci z čeledi bobovitých a taky původem cizinci, kteří v naší přírodě nalezli zalíbení, takže se v některých případech nestydíme mluvit dokonce o invazivních druzích. Akát je z Mexika, zlatý déšť pochází z jihu Evropy, přešel Alpy a snadno u nás zplaňuje, a vistárie rodem z Číny (jiný druh zase z Ameriky) se v Česku objevila až kolem roku 1913. Všechny tři jsou krásné, ale pozor – jejich toxicita může být nebezpečná.


(2014) *** Pod akátem bývá velmi mizerně rozvinuté bylinné patro, ani moc hub tu neroste. Také kůra akátu je jedovatá. I semena štědřence jsou silně jedovatá (obsahují cytisin, laburnamin a hydroxyresveratol), což by měli zohlednit majitelé malých dětí a ozdobných zahrad. Většina zvířat se sice zlatému dešti vyhýbá, ale k otravě všetečných dětí prý stačí dvě semena nebo pět květů. Také krása vistárie má svůj jedovatý rub, protože toxické lektiny vedou k žaludečním a střevním problémům. Nicméně tam, kde je vistárie doma, si s ní vědí rady – Číňani používají vývar z kořene proti bolestem svalů a kloubů a z fermentací upravených listů si vaří čaj.

Modrý déšť

Vistárie (Wisteria) má sedm druhů a vlastně se jedná o liánu. Z toho plyne, že ji použijeme jako opadavou popínavou dřevinu u zdi, na pergole nebo na konstrukci, na každý pád však solidní, protože vistárie je dlouhověká a může narůst obdivuhodně. Ta největší roste v Kalifornii a váží dvě stě padesát tun. Došplhá až do dvaceti metrů a deset metrů může být široká. Převislé hrozny květů jsou až osmdesát centimetrů dlouhé a přestože převážně známe fialové a namodralé, jsou druhy, které kvetou růžově nebo purpurově. Pokud se nám podaří vysadit „mix“, bude nás těšit květy většinu sezony, protože asijské druhy kvetou zjara a americké v druhé půlce léta. Některé vistárie jsou příjemně voňavé. Čínská a japonská vistárie roste rychle, je velmi odolná a navíc nenáročná na půdu, má ráda slunce, ale celkem snese i polostín. Můžeme ji množit i jedovatými semeny, ale u těchto rostlin se dost možná květů nedočkáme. Kvete totiž až v dospělosti. U amerických druhů to bude jen pár let, u asijských více, než deset. Proto je dobré sazenice koupit u zahradníka, protože ti většinou prodávají zralé řízky nebo štěpovance. Celkem dobře můžeme rostlinu množit hroužením a přikopčením výhonů. Kvetení také uspíšíme hnojením fosforem, stresováním keře suchem, nebo prořezáváním kořenů. Škůdci ani choroby vistárie zpravidla nesužují. Keříky pěstované v nádobách řežeme dvakrát do roka, v lednu silné větve na tři až čtyři očka, koncem léta boční výhony asi na dvacet centimetrů. Nebo nové výhony prostě průběžně zaštipujeme. Květy se na jaře objeví na loňských větvičkách. U starých vistárií na konstrukcích necháme koncem zimy jen silné větve a potom v půli července seřízneme letošní výhony asi za pátým pupenem.

Zlatý déšť

Štědřenec odvislý (Labum anagyroides) je opravdový zlatý déšť, nikoliv tedy zlatice (Forsythia), jak ji mylně nazývá dokonce i Wikipedie. A pak něčemu věřte! Zlatý déšť je nádherný, ať už pěstovaný jako vícekmenný keř, nebo stromek. Dosáhnout může výšky až sedm metrů. Ovšem nejpohádkověji vypadá, pokud z štědřence vypěstujeme loubí, nebo besídku. Hrozny jeho květů jsou třiceticentimetrové a u některých kultivarů bezmála půlmetrové. Těšíme se jimi zpravidla v druhé polovině května. O významné jedovatosti semen v luscích jsme se již zmínili. Dřevo je podobně jako u akátů velmi tvrdé a používá se na intarzie. S pěstováním štědřence je to podobné jako u vistárie – vysadíme ji raději na slunce a do středně těžké půdy. Sazenice se prodávají kontejnerované a pokud přesazujeme starší kmínky, dbáme na to, aby kořenový bal byl dostatečný. Na stromek štědřenec řežeme asi ve dvou metrech tak, že seřízneme hlavní výhon a náležitě upravíme obrost. Jakmile vytvarujeme korunku, na rozdíl od nekončících úprav vistárie štědřenec už neřežeme. Zmlazování starých jedinců většinou dobře nedopadne.

Stříbrný déšť (akát v kuchyni)

Za stříbrný déšť (a Němci mu někdy skutečně říkají Silberregen) bychom mohli označit voňavý zdroj pylu pro med, totiž akát – plným jménem trnovník akát (Robinia acacia) o něm jsme v NH psali nejen jako o dobrém dřevu na uzení ZDE, ale také jako o oblíbeném materiálu pro obrábění – například na dřevěný šperk (ZDE). Zahradní nábytek z tvrdého akátového dřeva vzdoruje rozmarům počasí bezmála tak dobře jako ceněné tropické dřevo. A znáte smažené obalované akátové květy? Děti je mají rády… To se vezme pár hroznů akátových květů, asi na čtvrt hodiny namočíme do studené vody a dáme okapat na cedník nebo papírovou utěrku. Namáčíme je v těstíčku, které jsme si připravili z vajíčka, hladké mouky, mléka a špetky soli. Těsto by mělo být husté tak, aby květy dobře obalilo, ale nepadalo z nich. Nejlepší jsou smažené na sádle dozlatova a pak ještě teplé obalené v moučkovém nebo skořicovém cukru. Lze je i osolit, což ovšem ocení jen děti dost výjimečné. Vzhledem k zmíněné mírné toxicitě akátu však stačí dva tři takové „řízečky“ na hlavu jako lákavá kuriozita, ne coby regulérní večeře.

Zbavit se  porostu akátu třeba na zahradě  je pro jeho neuvěřitelnou životnost obtížné. Ale i o tom PROČ a také JAK píšeme ZDE.